KNIHY 2024: ČTENÁŘSKÝ DENÍK

ledna 14, 2025

KNIHY 2024: ČTENÁŘSKÝ DENÍK - RECENZE/HODNOCENÍ

Jelikož jsem svoje předsevzetí recenzovat knihy - každou zvlášť delším textem - utopil v akčnosti a dynamičnosti svého života v minulém roce, a ze všech mých čtenářských výletů zůstaly tak na blogu jen dvě recenze, rozhodl sem se to trochu narovnat tímhle souhrným výčtem literatury za minulý rok, opatřeným kratšími hodnotícími texty.

Hodnocení je moje subjektivní, a chyby v textu - gramatické a nepozornostní, jsou jeho nutnou, avšak za chodu editovanou součástí.

Alan Barker: Stíny terorismu, 2009 , Naše vojsko

Kniha je napsaná z pohledu tehdy sloužícího policisty, který se z běžného pochůzkáře stal členem proti-teroristické složky, která dohlíží na pořádek v ulicích tehdy revoltujícího IRSKA, které z jasných historických důvodů hostilo v minulém století tento konflikt sfér vlivu a nacionálního sebeurčení. Jinak poměrně zajímavé téma a látka, která by šla jistě dokumentovat a interpretovat lépe. Bohužel, zde mě od první stránky napadá – píše to policajt a tenhle fízlovskej loajální sloh, který ve výsledku zní jako vyprávění Mirka Dušína, kterého všichni na ulici bijí do tváře i přesto, že on chtěl pomáhat, je téměř nečitelný. Informace o zajímavých situacích a akcích IRA a jiných rebelujících odbojových skupin tehdejšího Irska jsou spíš dojmologií, která je navíc kusá, protože se autor v jejich výčtu rozhodl věnovat pouze těm momentům, jichž byl přítomen. Na jednom místě však přichází vtipná pasáž, kdy se s kolegou nalije v baru a následně je díky vlastní blbosti a vilnosti po ženě agentce zatažen do konspiračního bytu IRA a málem zabit. Inu Irsko. Ne vážně, tahle kniha láká názvem, obalem, tématem, ale je lepší se jí vyhnout a neztrácet čas.

Fahri Balliu: Ďáblova žena - Nedžmije Hodžová, žena albánského diktátora Envera Hodži, 2012 , Naše vojsko

Tuhle knihu jsem omylem nechal v synově tašce do školy. Kdyby to bylo v Albánském komunismu, tak bych za takový revisionistický přehmat skončil v pracovním táboře Spaç, kde bych prováděl nejméně desetiletou stranickou sebekritiku. Kniha sice českým čtenářům přináší velmi neprobádané a nepokryté téma Albánského komunismu a obecně všedního života v Albánii v minulém století. Kniha je však Albánskou odpovědí na memoáry Nedžmije Hoxové – ženy letitého obávaného vůdce totalitní Albánie – řečeného (strýčka) Envera Hoxhy. Memoáry, které bohužel v českém překladu nevyšly, vyvolaly v Albánském, a obecně - tamním regionálním kulturním prostoru, vlnu velmi smíšených reakcí. Většina z nich pak podkopává věrohodnost tvrzení Nadžemije a předhazuje jí její nadbytečný eufemismus při popisu mocenského šplhání jí a jejího muže a v hierarchii albánské totalitární moci, či přímo zamlčování zločinů páchaných na albánském národu. Tento text je zářným příkladem takové kritické filipiky. Text je však velmi ovlivněn „albánským myšlením“ a notnými reáliemi tehdejšího albánského života. V mnoha místech je tak pro neznalého souvislostí nesrozumitelný. V nejkritičtějších pasážích textu pak sklouzává k lacinému srovnávání či přímo k démonizování a institutu dogmaticky definovaného esenciálního zla. Z kostry – životopisu N. Hoxhové tak zůstává pramálo a informace například o seznámení jí a jejího muže jsou zaváté souborem domněnek a myšlenek autora o údajné zlovolnosti protagonistů.

Timothy W. Ryback: Hitlerova soukromá knihovna - Knihy, které utvářely jeho život, 2010 , Naše vojsko

Jedna z nejčtivějších knih o Hitlerovi vůbec. Autor jde na myšlenky od lesa – popisuje teoretické atributy knihovny jako samostatného výrazového celku a sbírky. Tím jsem byl osobně uveden na pole přemýšlení o jedné z mých řemeslných dovedností, které se mě dotýkají díky mé rodině a vystudovanému oboru celý život – tedy antikvaření. Pasáž textu o tom, co nám řekne kniha o jejím majiteli, a co nám řekne knihovna o jejím sběrateli, mi přišla stejně důvodná a důležitá, jako velmi přesný a neutrální popis Hitlerova života. Obecně v literatuře věnující se osobnosti Adolfa Hitlera převládá často jistý démonizující jazyk či přímo skandalizující vrstvená faktografie. Zde se autor všem takovým soudům a interpretacím vyhnul. Kniha pro mě nakonec poodhaluje mrazivé téma: Je to další z řady historicky usvědčených diktátorů, který strávil větší část svého života v knihách a přečetl jich obří kvanta. Tak jak například mnou v posledních letech sledovaný Enver Hoxha, jež údajně v posledních letech života pouze četl dobrodružné, detektivní a sci-fi romány a nevycházel ze své Tiranské rezidence na světlo, tak i Hitler četl knihy do poslední minuty svého života ve Führerbunkeru. Kniha se četla sama – skvěle informativní, chronologické, pochopitelné, výborně napsané a přeložené.

Simon Reeve: Mnichov. Jeden den v září, 2006, Argo

Tahle knížka a obecně příběh a jeho souvislosti, který (a které) jsem znal jen okrajově, mně vyrazily dech. Téma atentátu na židovské sportovce na Olympiádě v Mnichově v roce 1972 skupinou zradikalizovaných islamistů - Černé září je zde dopodrobna zpracované. Samotná událost je mapovaná snad minutu po minutě a akčnost textu korespondující s přísným mapováním času – časových os jednotlivých činitelů. Kniha zároveň poměrně neutrálně analyzuje i životy atentátníků do veškerých podrobností opět bez zbytečné démonizace. Přináší skvělý dobový obraz celého politického/náboženského/společenského dění týkající se událostí atentátu a zároveň poutá velmi akčním slohem celého vyprávění.

Hamed Abdel-Samad: Islámský fašismus – Analýza, 2016 , Knižní klub

Titul lákající na název a přebal nakonec nabízí pouze velmi okleštěný pohled na islámský radikalismus a jeho historii. Autor se hned od první kapitoly snaží dokázat, že Islám je esenciální zlo, které má být v obecné rovině zakázané, a že historická postava proroka a autora Koránu, je postavou ztělesněného zla propagující pedofilii a nenávist k ženám na základě domnělých prorokových erektilních disfunkční a nemožností mít normální pohlavní styk s dospělou ženou. To, proč jsem po titulu sáhl – nějaký informativní výčet a historický vhled do radikálních sfér muslimského náboženství a jeho organizací a sekt – zabírá v už tak útlém titulu minimální prostor. Za mě tedy poučné čtení v ohledu ideologicky a propagandisticky zabarveného textu.

Antony Bridge: Křížové výpravy, 2013, Leda

Kniha skvěle napsaná, kterou jsem zhltnul asi za 3 dny. Autor čtenáře nezatěžuje a prostě ho rovnou hodí do děje - počítá se znalostí reálií evropského středověku a celé historie evropských náboženství. A jak tomu někdy u knih tohoto charakteru bývá – je to především skvělá historická předloha a skutečnost, která staví velkolepé příběhy. Vznik rytířství – křižáctví je zde správně asociován do evropských národů a dokonce se v textu ani nevyskytuje ono otřepané srovnání s japonskými samuraji. Osobně jsem měl po přečtení chuť pozvednout meč, nechat se zapsat do vojenského rytířského řádu a pro slávu Balduina IV. Jeruzalémského a jeho železné masky znovu dobít svatou zemi.

Peter Meier-Hüsing : Nacisté v Tibetu - Záhada expedice SS pod vedením Ernsta Schäfera, 2019, Volvox Globator

Téma, které mě zajímá dlouho a jako mnoho dobrodružných srdcí – drásá mou představivost. Předem se hodí asi napsat, že vyznění knihy nakonec není glorifikační vůči národnímu socialismu třetí říše, jak by se podle epické obálky tohoto titulu mohlo jevit. Autor nicméně pojal úvod do celého tématu zeširoka, takže díky komplexnímu úvodu do historie a teorie hitlerovských-ezoterik, Ariosofie a učení Madame Heleny Blawatské, a poměrně slušnému výčtu hlavních spiritistických a okultistických skupin té doby, jsem byl natěšen na dobrodružný fantaskní a samozřejmě těžce neracionální popis dobrodružné expedice legendárního německého přírodovědce a dobrodruha Ernsta Schäfera, jehož příběhem je volně inspirován skvělý příběh a můj oblíbený film Sedm let v Tibetu. Schäfer vedle uznávaných vědců a dobrodruhů minulé éry je samozřejmě i přes dramatický úvod knihy velmi positivní postava a jeho výprava, která přinesla prvenství návštěvy Středoevropanů v Tibetu a v zásadě mimo svůj přírodovědecký charakter (v níž, je někdy jako motiv – spíše dílem propagandy protistrany – uváděn výzkum pra-kořenů árijské rasy a obecného vřídla světové civilizace a života na planetě vůbec), dokonale zmapovala i aktuální společenské a politické dění v rozpolceném území pod všemožnou vojenskou správou koloniálních mocností Evropy. I tak je vyznění v zásadě nijaké – funguje dobře informativně, dovede hezky rozbít (poválečný) mýtus o Třetí říši (v horečnaté fantasii esoteriků), jako dějišti okultních praktik, za éry nacismu. Bohužel textově není dvakrát čtivá a autor i přes poměrně smělý a informativní začátek občas sklouzává k démonizaci a horko-jehelným soudům. Poznámka pod čarou: Ta obálka je tak dokonalá - jako kdyby se jednalo o ztracený dodatek k trilogii Pána Prstenů.

Václav Junek: Triumf vůle aneb zoufalství nacionálněsocialistického (a protektorátního) filmu, 2017 Olympia

I když jsem se zezačátku vyděsil, jak názvem, či fotografií autora s dýmkou (i když jeho osobnost především jako tvůrce televizního samozřejmě dávno znám), tak i poměrně žoviální a řekněme seniorsky-sentimentalistickou grafickou a typografickou výpravou celého titulu, musel jsem později uznat, že kniha je napsaná nejen čtivě, ale především přináší velmi komplexní i když stručně shrnutou soupisku produkce filmů ve třetí říši a v několika kapitolách nastiňuje předchozí vývoj celosvětové rodící se kinematografie i té soudové evropské. Styl psaní pana Junka dodává aureolu úcty k tvůrcům a mnohdy technologickým vynálezcům první éry filmu i hercům, ať už se o ně doba či totalitní režim otřel jakkoliv a to včetně „autorského komentáře kurzívou“ v některých částech textu, který pracuje s osobním soudem a dojmem Václava Junka o daném tématu.

Nigel Pennick, Prudence Jonesová: Dějiny pohanské Evropy, 2023, Lukáš&Syn

Na tuhle honosně nazvanou knihu jsem se těšil a byl moc rád, že mi byla nadělena darem. Moje prvotní hodnocení po zhruba polovině četby bylo spíše kritické, nicméně pokud člověk přistoupí na styl distribuce informací a faktů autorů, která byť není nesystematická, tak pro svojí monstrózní obsažnost a všetečnost témat nemůže být nikdy komplexní, a v některých místech vytváří až dojem strohosti (snad i zamlčování), tak je výsledek z velké části strhující. Zásadní „záležitostí“ této knihy, která je především skvělým, stručně podaným avšak ve výsledku kompletním výčtem daného tématu, je pak cílená „feminita“ bádání dua autorů. Dále pak velmi efektivní a hlavně platné předložení teorií o změně postavení žen v duchovních strukturách starověkých náboženství a především přeložení mnoha důkazů o nesprávné interpretaci polyteistických náboženství Evropy jako mužské záležitosti. Text z mého pohledu polyteisty však trpí mírným kritickým nedostatkem – k tématu christianizace či historické synkrese náboženství původního s křesťanststvím, se staví velmi shovívavě apologeticky. I přestože kniha není žádnou závratnou akademickou studií a je spíš vhledem do daného tématu, přináší mimo neotřelé avšak veskrze pravdivé interpretace, mnoho nového.

Edwin Palmer Hoyt: Smrt ponorek, 2001, Beta-Dobrovský

Německé ponorková flotila za druhé světové války a obecně vynález batyskafu, ponorky, její válečné využití – to je jedno z mých nejoblíbenějších témat vůbec. Smrt Ponorek je jedna z mála knih, ke kterým se čas od času nějak vrátím a připomenu si, úžasné příběhy plných smrtelně nebezpečných dobrodružství odehrávajících se pod hladinou oceánů. Kniha velmi sofistikovaně informuje, nedémonizuje, přináší komplexní výčet všech technických i historických parametrů a pramenů a především přitahuje svým poutavým vyprávěním pamětníků těchto velkolepých událostí. Pokud jako já patříte k milovníkům filmového snímku Das Boot (1981), je dle mého nemožné tuto knihu ignorovat – ba co víc, měla by být rukovětí fanouška tohoto skvostného filmu a celého tématu.

Do výčtu přečtených knih za rok 2024 patří také tyto dva tituly, které jsem na blogu recenzoval v průběhu minulého roku v samostatných větších recenzích - odkazy přikládám.

Tomáš Chorý: Kamufláž, 2020, Univerzita Palackého